Info-Tiché údolí - Unětice

Roztoky a zámek
leží asi 2 km severně od Prahy. Místo, kde se dnešní Roztoky nacházejí, bylo osídleno už v době před 6000 lety. Vedly tudy obchodní stezky, kudy jezdili obchodníci do středních Čech. Dovážel se jantar, zlato a především měď.
U řeky zámek, pův. vodní tvrz z 13. stol. kruhového půdorysu, zpustl ve třicetileté válce, upraven v 17. a 19. stol., nyní expozice Středočeského muzea.
Na nádvoří zámku se nachází nádherný Filipo – jakubský zvon ze 16. století. Odlit byl tradiční technologií v dílně Brikcího z Cymperka.
Tiché údolí
Podél únětického potoka je částí přírodní rezervace Roztocký háj – Tiché údolí, která má rozlohuí 114ha. Nachází se tu neobvyklé množství vzácných rostlin i živočichů.
Dále také Tiché údolí je jedinečnou výstavou vilové architektury konce 19. a 20. století. Např. nejstarší vila č.p.79 zvaná Mila, kde je doložern i krátký pobyt Bedřicha Smetany v roce 1857.
Maxmilianka
byla původně výletní restaurace v rakousko-švýcarském stylu, postavená před r.1896, z níž se zachoval zchátralý dřevěný pavilon. Kolem roku 1924 zde byl postaven dvoupatrový hotel.
Restaurace dostala jméno podle Maxmiliána I. Mexického, císaře popraveného povstalci v roce 1867 a bratra rakouského císaře Františka Josefa I. Celý areál se skládal z několika objektů. Zajímavý byl restaurační pavilon postavený v letech 1897-1898 ve švýcarském stylu.
Spálený mlýn
Jsme u jednoho ze zaniklých mlýnů v údolí. Spálený mlýn (Spáleník) postavil v letech 1786 – 1787 suchdolský hostinský J. Burda. Mlýn byl v provozu pouze několik měsíců, když z neznámých důvodů vyhořel. V roce 1813 byl obnoven, ale živořil a často měnil majitele, až v roce 1849 byl přestavěn na továrnu na mýdlo a svíčky. Poté vyhořel ještě v letech 1880 a znovu 1904, tentokrát po úderu blesku. Nyní se budov využívá jako obytných.
Půjdete dál proti proudu potoka, a za dvě nebo tři minuty chůze minete v křoví ukryté skromné trosky druhého z mlýnů, Tůmova.
Tůmův mlýn
Jméno nese podle Josefa Tůmy, který ho koupil po smrti mlynáře Karla Trojana v roce 1830. Původně se však jmenoval Zadní mlýn a byl založen Filipem nebo Jiřím Trojanem okolo roku 1730, neboť starý (přední) mlýn Trojanův svou kapacitou nestačil. Mlynář Fr. Tůma založil později nadaci ve prospěch nemajetných suchdolských dětí. Tůmův mlýn stihl osud podobný Spáleníku - rovněž vyhořel a byl posléze adaptován k bydlení. Po druhé světové válce musela být zchátralá budova stržena.
Trojanův mlýn
Na místě Trojanova mlýna se připomíná mlýn již koncem 12. století. Celé okolí bylo však již prakticky nepřetržitě osídleno od počátku neolitu v 5. tisíciletí př. Kr. Slované v 6. stol. po Kr. si vytvořili první hlavní centrum na Levém Hradci, později i na Pražském hradě. V okolí Trojanova mlýna procházela stezka, která spojovala hradiště v Levém Hradci s tzv. dlouhou cestou (Via magna), která vedla z Hradčan přes Podbabu, Suchdol, sedlo Kozích hřbetů a Únětice do severských zemí. Sloužila kupcům, kteří obchodovali s jantarem a jiným severským zbožím. Tato tzv. přemyslovská stezka byla donedávna dochována jako pěšina, která pod Trojanovým mlýnem křižovala údolí Únětického potoka. V posledních dvaceti letech přestala být definitivně užívána a zarostla křovím a paměť krajiny tak mizí. Současně zmizelo i travinné společenstvo s válečkou prapořitou, typické pro úvozové cesty v teplé krajině.
Na počátku 70. let si ho vybral k natáčení televizního seriálu Byli jednou dva písaři režisér Ján Roháč. Místa úmyslných experimentů a nechtěných dobrodružství pařížských písařů, pánů Františka Diviše Bartoloměje Bouvarda a Justina Romana Cyrila Pécucheta (v Čechách známějších pod občanskými jmény Jiří Sovák a Miroslav Horníček), většinou ještě pohledem přes plot nebo přes vrata poznáte, i když mlýn jeho poslední majitelé proměnili v zemědělskou usedlost.
Alšova vyhlídka - Holý vrch
Severně od Holého vrchu na rozhraní únětického, roztockého a žalovského katastru bylo v 70. a 80. letech 19. století nalezeno roztockým lékařem Dr. Čeňkem Rýznerem kostrové pohřebiště s několika desítkami koster. Na základě jeho výzkumů byly nálezy vyčleněny jako samostatná únětická kultura.
Únětice - Pamětihodnosti
- Kostel Nanebevzetí Panny Marie, zřízen roku 1132, nynější podoba je pozdně barokní z let 1766 až 1770. Obdélná budova s věží v západním průčelí, užším obdélným presbytářem a sakristií v ose. Vnitřní zařízení z doby po 1770, na hlavním oltáři obraz Nanebevzetí od I. Raaba.
- Barokní fara naproti kostelu z roku 1766, upravená 1905.Hřbitovní
- kaple svatého Josefa, postavena na morovém hřbitově východně od centra obce (Alšova ul.) v posledních letech 17. století, opravena 1783.
- Pětiboká stavba, sklenutá kupolí.
- Kaple svatého Jana Nepomuckého, barokní z roku 1716 západně od centra (Školní ul.). Obdélná s půlkruhovým závěrem a valenou klenbou.
- Před ní sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého z roku 1699 (socha tč. uložena v depozitáři).[15]
- Špejchar z roku 1752.
Pohřebiště, archeologické naleziště nejstarší doby bronzové na Holém vrchu – podle něj je pojmenována tzv. únětická kultura, k níž později byly přiřazeny i nálezy z dalších míst Evropy
Únětická kultůra
Název získala podle pohřebiště v Úněticích u Roztok, které v 70. letech 19. století prokopal Čeněk Rýzner.Únětická kultura vznikla na konci eneolitu, kolem roku 2300 př. n. l., z prostředí místních kultur a pod vlivem z jihovýchodu nesoucím znalost bronzu.
Únětická kultura zaniká na konci starší doby bronzové, po roce 1700 př. n.l., vyzníváním do mohylových kultur střední doby bronzové.
Klasická únětická kultura představuje již plnou starší dobu bronzovou. Zejména díky obchodu s výrobky z bronzu i se surovinami sílí vztahy mezi vzdálenějšími oblastmi střední Evropy. Běžná zemědělská sídliště jsou četná, poprvé se setkáváme s obsazováním výšinných poloh a jeskyň. Keramika je kvalitní, dobře vypálená, avšak jen málokdy zdobená. Je doloženo zpracování bronzu a vytvoření vrstvy řemeslníků. Nálezy měděných depotů svědčí o dálkovém obchodu. Je nalezeno množství odlévacích forem, zejména na sekery.
Únětice jsou známy vykopávkami artefaktů po kultuře vzniknuvší již na konci eneolitu, znající již bronz a zanechavší po sobě fenomén tzv. stromových rakví.