Info Dukla

Dukelský průsmyk (slovensky Dukliansky priesmyk, polsky Przełęcz Dukielska, 502 m n. m.) je průsmyk (sedlo) v severní části Laborecké vrchoviny, mezi vrchem Kýčera (579,0 m n. m.) a Porubským sedlem. Sedlem probíhá slovensko-polská státní hranice.
Na slovenském území přímo pod sedlem pramení na jih tekoucí Ladomirka. Jde o nejnižší a nejschůdnější přechod přes pohraniční hřeben Laborecké vrchoviny nad obcí Vyšný Komárnik.
Průsmykem vede důležitá silnice mezi Slovenskem a Polskem, silnice I/73 spojující slovenské město Svidník s polským městem Dukla, podle kterého byl průsmyk pojmenován.
Dukelský průsmyk je znám z doby 2. světové války kdy zde probíhala Karpatsko-dukelská vojenská operace, při které v období od 8. září 1944 do 27. listopadu 1944 zahynulo nebo bylo zraněno až 85000 sovětských a 6500 československých bojovníků.

Karpatsko-Dukelská operace

Dne 8. září v ranních hodinách v pásmu útoku 38. armády začala velká dělostřelecká, raketová, minometná a letecká příprava za účasti více než 1500 hlavní trvající dvě hodiny. V 8:45 hodin přecházejí pěchota a tanky do útoku. Obranu nepřátelských jednotek prolomily v šířce 10 kilometrů a postoupily brzy o 6 – 12 kilometrů do hloubky fašistické obrany. V německých jednotkách se v té době v pásmu čs. sboru nacházelo přes 27 tisíc vojáků. Ve stejný den tedy 8. září 1944 zahájila se směru na Dukelský průsmyk boj v okolí Prešova zároveň i partyzánská brigáda Vorošilov. Fašisté se na útok sovětských a čs. jednotek dobře připravili, jelikož obranu budovali systematicky a dlouho dopředu. Těžiště obrany navíc soustředili nejen k Dukelskému průsmyku, ale i k ostatním průsmykům. Němci navíc stále početně posilovali svoji přítomnost, takže dne 10. září 1944 již jejich početní stavy čítaly 32 tisíc mužů a o dva dny později dokonce téměř 45 tisíc mužů. Dne 9. září 1944 maršál Koněv rozhodl zbavit funkce velitele čs. sboru generála Kratochvíla a velitelem jmenovali generála Ludvíka Svobodu. Hlavním důvodem byly některé taktické chyby v organizaci boje a z toho vyplývající váznoucí postup a vysoké ztráty jednotky.

Kóta 534

Po prolomení hitlerovské obrany 9. – 10. září jednotky čs. sboru narazily na silné obranné postavení německých vojsk na kótě 534. Boje zde trvaly více než týden. Pro fašisty navíc šlo o klíčovou přesunovou cestu z Polska směrem k Dukelskému průsmyku. V tomto boji se kromě jiných vyznamenali příslušníci čs. tankové brigády. Kruté a krvavé boje o kótu 534 nakonec trvaly od 11. září až do 20. září 1944. Přičemž se její držení často měnilo z jedné strany na druhou. Podobně jako i v dalších bojích o důležité výškové body ležící na přístupu k Dukelskému průsmyku. Ovládnutí kóty 534 bylo pro obě bojující strany životně důležité. Šlo o otevření přístupu k Dukelskému průsmyku. Proto obě strany sem soustřeďovaly své hlavní síly. Důležitou roli zde sehráli i samopalníci. Dne 11. září 1944 přišlo z Anglie 83 důstojníků a ještě toho dne byli zasazeni do boje, téhož dne v boji o kótu 534 byl těžce raněn hrdina SSSR Antonín Sochor střepinami z granátu. Za první týden bojů byly jednotky čs. sboru velmi oslabeny, bylo na 500 padlých a raněných. Fašisté měli za tuto dobu na 1400 padlých a množství raněných. Tato čísla ukazují na obrovskou tvrdost bojů. V tomto období pronikla 38. armáda do hloubky asi 23 kilometrů od svého výchozího postavení. V polovině září 1944 se 38. armáda přiblížila na 20 kilometrů od čs. hranic. Na Slovensku v polovině září fašisté obsadili Prievidzu a těžké boje se odehrávaly kolem Ružomberku a Telgartu. Útočné operace 38. armády a v jejím rámci 1. čs. armádního sboru představovala v této fázi velkou pomoc pro SNP. Jen v prvním období operace museli Němci ze Slovenska přesunout do bojů proti 38. armádě více než 12 tisíc vojáků s dělostřelectvem a tanky. Přesto bylo zřejmé, že se původně čekal rychlejší postup na Slovensko a tím i pomoc povstání.

Dne 19. září 1944 k čs. sboru přijel generál Klapálek a převzal velení 3. brigády a generál Vedral-Sázavský, který převzal velení 1. čs. brigády. V té době pokračovaly tvrdé boje na přístupech k městu Dukla a na Tylavu. Stejného dne vedly jednotky 1. gard. sovětské armády gen. Grečka krvavé boje na levém křídle 38. armády. Na tomto úseku byli fašisté nuceni opustit hraniční území v prostoru Laboreckého a Lupkovského průsmyku. Dne 20. září se sovětským vojskům podařilo překročit čs. státní hranice na hraniční hoře Kanasiovka severně od Medzilaborců. Šlo o 1. prapor 897. Sevastopolského pluku, 242. Tamanské divize. 20. září 1944 bylo osvobozeno město Dukla. Odpoledne kolem 16. hodiny čs. tanky pronikly do města a za nimi také pěchota. Němci ve městě zničili mnoho domů, celé město bylo pobořeno. Němci město Dukla bránili ze všech sil, v bojích o kótu 534 tvořící důležitý obranný bod a byla bránou do města nasadili dvě čerstvé divize. Z nich však po těžkých bojích zbyly jen trosky. Tankisté po vstupu do města zamaskovali své tanky v průchodech a zahradách. Němci se potom usadili na dalším klíčovém výškovém bodě své obrany, na Hyrové hoře. Po dobytí města Dukly byli povýšeni do hodnosti kapitána Josef Buršík, Richard Tesařík a Antonín Sochor. Ve stejný den, kdy byla Dukla osvobozena přišla čs. sboru vítaná posila čítající 630 mužů. Většinou Podkarpatských Rusínů ze zajateckého tábora ze Stanislavova. Ovládnutím města Dukly však ještě nebyla definitivně otevřena cesta k Dukelskému průsmyku a čs. státní hranici. Fašisté po ústupu od Dukly zaujali své obranné postavení na dobře připravených a opevněných místech na jižním směru. Fašisté své bojové uskupení navíc dále posilovali vědomi si důležitosti tohoto úseku pro další boje. Němci sem ze Slovenska přesunuli 1001 ochranný prapor, z Maďarska 582. ochranný prapor a z prostoru Žmigrud zahájili přesun 24. tankové divize. Před čs. a sovětskými vojáky byl další těžký úkol v podobě prolomení nového nepřátelského obranného pásma. To bylo připraveno na východním terénním hřebenu na linii Daniak – Hyrowa hora – Cergova hora.

Dřevěné kostelíky
Podle historických pramenů bylo na Slovensku okolo tří set takovýchto kostelů. Mnoho jich zaniklo v průběhu první a druhé světové války a do dnešních dnů se jich dochovalo jen zhruba padesát. Některé z nich bylo nutné přestěhovat do skanzenů a tak jich na svém místě najdeme jen asi 15. Kostelíky jsou postaveny v jednotném rázu, přesto je každý z nich originál. Představují dokonalou symbiózu křesťanství a lidové architektury. Jsou postaveny na vyvýšených místech a obepínají je dřevěné nebo kamenné ohrady se zastřešenou vstupní branou, některé z nich mají i svojí samostatnou zvonici.